ZNOJEMSKÝ HRAD

Mimořádná poloha, na němž se nachází znojemský hrad, poskytla vhodné prostředí pro člověka již ve 4. tisíciletí př. n. I. Z mladší doby bronzové pochází významný nález depotu 70 kusů bronzo­vých hřiven.Ostroh byl zřejmě prastarým kultovním místem a nebylo náhodné, že v 2. polovině 11. století si jej vybral moravský a později český kníže Konrád I. a jeho syn Litolt jako místo pro stavbu nového dřevěno-hlinitého hradu. Až do té doby spravovali moravští Přemyslovci znojemský kraj z nedalekého Hradiště sv. Hippolyta. Nový hrad byl obranyschopnější a lépe střežil starou kupeckou cestu, vedoucí z Rakous přes Kraví horu a údolí Dyje na sever. V 1. polovině 12. století hrad trpěl spory mezi českými a moravskými Přemyslovci. V té době se zde nacházela mincovna, v níž byly raženy mince znojemského údělného kní­žectví. Hrad byl rezidenčním sídlem moravských markrabí Konráda Oty a Vladislava Jindřicha, kteří hrad přestavěli do kamenné podoby a zpevnili silnými zdmi a netradiční osmibokou věží (tzv. Loupežnická věž, r. 1892 se zřítila). Po zániku znojemského knížectví koncem 12. století spravovali hrad purkrabí či kasteláni, později královští hejtmani. Král Přemysl Otakar I. založil na předpolí hradu v letech 1222-12226 první institucionální město na jižní Moravě. Hrad byl místem častých návště

v českých panovníků, kteří tudy projížděli při svých cestách z Čech do Rakous, a místem mnohých diplomatických jednání. Král Jan Lucemburský zde například v roce 1335 provdal nejmladší dceru Annu za rakouského vévodu Otu IV. Veselého. V době husitských bouří byl znojemský hrad pevnou oporou krále a později císaře Zikmunda Lucemburského, který zde v roce 1437 umírá. Od 2. poloviny 15. století je však hrad často panovníkem zastavován a poté zpět vykupován. V letech 1529-1530 zde pobývala královna Marie, vdova po Ludvíku Jagelonském. O pár let později, v době zesíleného tureckého nebezpečí, byl hrad shledán ve velmi špatném stavu, a proto na příkaz moravského zemského sněmu opraven a zesílen. Po potlačení stavovského povstání byl hrad v roce 1621 zkonfiskován zástavnímu držiteli Vilému z Roupova. Po požáru v roce 1630 byl sice jako zemská pevnost částečně opraven, přesto jeho význam a údržba rychle upadaly. Koncem 17. století byl již napůl v ruinách. Dekretem císaře Josefa I. z roku 1709 byla zadní část hradu věnována jako léno hrabatům z Deblína. Přední část hradu s rotundou, Loupežnickou věží a maštalemi koupili znojemští měšťané, kteří zde v roce 1720 založili pivovar. Deblínové nechali starý hradní palác za příkopem zbořit a místo něj v letech 1711 -1721 postavit nový barokní zámek s čestným dvorem obráceným do údolí Dyje. Když v roce 1784 hrabě Josef z Deblína zemřel bez mužského dědice, připadl zámek zpět císaři. Inventář byl záhy rozprodán a prázdná zámecká budova pak po celé 19. století sloužila jako občasná kasárna a vojenský špitál. V roce 1910 část a po roce 1922 celá budova deblínského zámku byla městem Znojmem adaptována pro muzeum.  Vstupní sál zámku vyzdobil freskami kolem roku 1720 Jan Michael Fisée (1686 - 1732). Ve špaletách oken jsou zobrazeny portréty českých panovníků a v medailonech pod kopulí habsburští panovníci od 15. století. Postavy žen v kopuli představují Alegorii Svornosti a Slávy zemí Koruny české.